Vánoční zamyšlení

Pod stromeček jsem dostal knihu. Tedy, dostal jsem dvě knihy, ale o té druhé někdy příště. Ta, o které píšu, je z pera P. Halíka – Dotkni se ran. Kdo ji četl ví, že to asi není zrovna veselý dárek k svátkům radosti, lásky, pohody, klidu. To jsem zjistil i já, sotva jsem ji otevřel. Kniha pojednává o utrpení, o bolesti – o Kristově utpení, o Kristově bolesti – o lidském utrpení, o lidské bolesti. Uprostřed svátků jsem se tedy začetl do příběhu apoštola Tomáše, který vkládá své prsty do Kristových ran, ponořil jsem se do meditací nad Kristovým božstvím a lidstvím.Co nám chce Bůh říci při setkání s utrpením svým, s utrepením našich bližních, s utrpením nám zcela neznámých lidí? A může vůbec Bůh trpět? Kdo trpěl na kříži? A v jakého Boha vlastně věřím já – v radostného Boha - dítě, které se nám narodilo o Vánocích a hned je zasypáno dary, obdivem celého nebe? A nebo v Boha, který se dívá, jak jeho Syn umírá na kříži? Nějak mi se mi ty Vánoce vzdálily, přemýšlel jsem o zcela jiných věcech.

Ale pak mě „potrefila“ dvě zajímavá setkání. Rok co rok jezdíme s naší scholou o Štědrém dnu do domova důchodců zahrát pár koled před večeří. Poté procházíme pokoje a zpíváme těm, kteří již nemohou zasednout ke společnému stolu s ostatními. Když jsem letos viděl ta bezvládná, trpící těla, vzpomněl jsem si na rozečtenou Halíkovu knihu. Dotkni se mých ran! I o Vánocích. Hle Pán můj a Bůh můj! I v těchto trpících babičkách. Právě skrze jejich rány, skrze jejich trpící, bezvládná, rozbolavělá těla, skrze jejich rány lze zahlédnout rány Kristovy. Hle Pán můj a Bůh můj.

Druhé setkání bylo na svátek sv. Štěpána. Utrpení přímo uprostřed Vánoc. A do toho jsem možná v televizi, možná v kázání slyšel krásné zamyšlení nad utrpením svaté rodiny – těhotná Maria musela podstoupit více než stokilometrovou nebezpečnou cestu do Betléma, na jejímž konci ji čekala nejistota – odmítnutí, vyhazov, nepřijetí. Do toho porod – asi to též nebyla žádná legrace. A pak pronásledování, emigrace a nakonec – jak jsme dnes slyšeli – ztracení jediného syna. Bezradnost matky, bloudící jeruzalémskými ulicemi. A kde je tedy ta vánoční pohoda?

Setkání s utrpením prý člověka obohatí. Aspoň tak se to říká. Ale před tím „obohacením“ to teda pěkně bolí. Dej mi Pane sílu, ať v každém utrpení svém i mých blízkých vidím Tebe a jsem schopen říct: Hle Pán můj a Bůh můj. Hle Kristus, kterého lze poznat skrze lidské rány.